Ráno zjišťujeme, že ani nemusíme otáčet auto, protože lesní cesta pokračuje už jen pár set metrů a napojuje se na naší silnici.
Přejíždíme do Port Campbell, kde naposledy nakoupíme a posnídáme. Čeká nás přejezd po tzv. Great Ocean Road, což je silnice, která se klikatí podél
Zlatého pobřeží. Na chvilku se zastavujeme v zátoce, kde v 18. století ztroskotala loď Loch Ard (mé fotky tam bohužel ztroskotaly také).
Pokračujeme k největší zdejší turistické atrakci, útvaru zvanému "Dvanáct Apoštolů". Jsou to opravdu impozantní skály, které stojí jakoby předsunuté
<divclass="highslide-heading">Skála pod majákem</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
<ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/Melbourne_Coast#"target="_blank"><b>Všechny fotky z Golden Coast</b></a><br>
Na parkovišti pak naposledy mezi protinožci obědváme a vracíme se do Melbourne. Zase tak akorát, tedy na poslední chvíli.
A jako na potvoru nemůžeme najít žádnou benzínku, ve které bychom doplnili nádrž půjčeného auta. Jsme rozhodnuti odevzdat nádrž
prázdnou, přestože víme, že to bude drahé. Ve stresu míjíme vjezd do parkoviště půjčoven a musíme si přidat
ještě jedno kolečko v areálu letiště. Naštěstí, protože se stihneme zeptat po benzince. Je hned za rohem, hurá!
V poklusu odevzdáváme klíčky, kontrola nezjistila žádné problémy. Dvakrát hurá! Ve spěchu podáváme zavazadla a máme ještě čas utratit
poslední zbytky peněz a prověřit funkčnost našich bankokaret.<br>
Nasedáme do letadla a s mezipřistáním v Dubaji přistáváme v zasněžené Ruzyni. Letos jsem úplně vynechal podzim :-).<br>
<b>THE END</b>
</dd>
<dt>28. 11. 2010</dt><dd>Poslední den na Tasmánii jsme pojali odpočinkově. Na koupání v moři kvůli počasí sice nedošlo, ale namísto dlouhých
pochodů jsme se tentokráte věnovali speleologii. V King Solomon Caves měli zavřeno, deset hodin je na Tasmánce moc brzo, tak jsme přejeli o kus
dál do jeskyní Marakoopa. Přijeli jsme právě v okamžiku, kdy se průvodce chystal zahájit prohlídku, jenže lístky prodávali v office pár set
metrů zpátky. Vzal nás na čestné slovo, že po prohlídce zaplatíme.<br>
Hned v úvodu jsem se nechtěně provinil tím, že jsem nedovoleně vyfotil bleskem jeskynní pavouky, což se nesmí. Jenže poučení jsme neslyšeli, dorazili
jsme až po něm. Fotky krápníků už jsem pořídil legálně, a ani jsem blesk nepotřeboval. Kromě pavouků bylo zakázáno fotit ještě strop jeskyně posetý gloves worms,
Po jeskyních navštěvujeme ještě <ahref="http://www.thehoneyfarm.com.au"target="_blank">muzeum včelařství</a> ve vesničce Chudleigh. Pořizuji tam
dárky vyrobené z včelích produktů. Poté ještě nedaleko Deloraine odbočujeme z hlavní silnice prohlédnout si
<ahref="http://www.41southtasmania.com/"target="_blank">lososí farmu</a>. Prohlídku jsme tedy vynechali, spokojili jsme se s ochutnávkou :-).
Dali nám každému kousek uzené ryby (mňam) a pár deka paštiky (tu jsme si nakonec i koupili na cestu).<br>
Následoval rychlý přesun do Launcestonu, kde jsme u benzinky před letištěm zkusili vypulírovat auto. Klíčky jsme odevzdali do schránky
(snad za ty poškozené dveře nebudou chtít moc peněz) a v 18:00 odletěli do Melbourne. Tam nám v půjčovně svěřili legračně malé autíčko, kupodivu
s manuální převodovkou :-). Ve třech se do něj naskládáme jen tak tak.<br>
Naším cílem je přesunout se co nejblíže k Twelve Apostols, což jsou nádherné skály, které se nachází na tzv. Zlatém pobřeží.
Je na australské poměry pozdě, my bychom rádi koupili nějaké víno a třeba se i najedli. Zastavujeme na benzince, kde se dovídáme, že
ve státě Victoria všechny liquer shopy zavírají zhruba za půl hodiny, nejbližší se nachází ve městě Lara, které je odsud cca 30 minut jízdy. Jídlo počká,
nasedáme do auta a závodíme s časem. Samotné město kupodivu nacházíme lehce, ale lokalizovat ten obchod se nám nedaří. Jdeme se zeptat do otevřené hospody
a zjišťujeme, že krám s lihovinami je její součástí. Mají zavřeno, ale víno nám prodají :-). Štestí se nás drží i nadále, neboť už hodně pozdě večer nacházíme
na konci Highway M1 (u města Grovedale) bufet Red Cock, ve kterém těsně před zavíračkou povečeříme. Já měl výborné kuřecí maso s hranolkama.
Odbočujeme z hlavní silnice a snažíme se po tmě najít místo ke stanování. Všechny pozemky jsou zde ale oplocené, až pár km za městečkem Simpson
spatříme lesní cestu, která odbočuje "do nikam" a je dostatečně široká, abychom na ní nepřekáželi. Ideální místečko pro likvidaci zásob alkoholu :-).
</dd>
<dt>27. 11. 2010</dt><dd>Tak tentokráte se nám před trekem nevyčasilo, je chladno, pošmourno, občas zaprší. Náš zájezd se chýlí pomalu
ke konci, a asi už jsme si vyčerpali příděl pěkného počasí.<br>
Nemáme tolik času, abychom stihli projít místní Overland trek, údajně nejhezčí trek v Tasmánii, který vede přes celé Cradle Mountains až k Lake St. Clair.
Je dlouhý 65 km a navíc jednosměrný, takže bychom ještě museli řešit dopravu zpátky k autu. My si můžeme dovolit pouze jednodenní výlety, tak si vybíráme okruh
k hoře Cradle Mountain a zpět. Pokud chcete mít alespoň částečnou představu o naší trase, mrkněte
Ve visitors centre parku zjišťujeme co a jak. Zaskočili nás informací, že náš Park pass, který jsem včera večer chtěl jako nepotřebný zahodit, jelikož dle všech
průvodců měl platit ve všech tasmánských parcích, jen ne v Cradle Mountains, kupodivu platí i tady. Nezlobíme se, shuttle bus nás zdarma odveze až
<divclass="highslide-heading">Jitka u vrcholové mapy</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
54 minut nám trval sestup i s focením. Pokračujeme po Overlandu dál až do sedla s odbočkou k jezeru Rodway (52 minut chůze po rovině).
Ze sedla klesáme prudce dolů deštnou džunglí. Stezka se postupně proměňuje v potok. Po hodině docházíme ke Scott-Kilvert Hut. Uvnitř
jsou kamna, ale bohužel žádní nocležníci, takže není zatopeno. Rychle se najíme a spěcháme se zahřát chůzí. Kousek za chatou fotím Lake Rodway, později
i další jezírka a přírodní útvary. V dešti se mi moc nedaří zaostřovat a objektiv mi pokrývají kapky.
Zašli jsme na večeři do bufetu v budově visitors centra. Jídlo mi moc nechutnalo. Kvůli počasí rušíme zítřejší výlet okolo
Lake Dove a přejíždíme na noc do vodáckého kempu, kde jsme již jednou spali. Tentokráte stavíme stan pod přístřeškem pro lodě,
abychom ho nemuseli balit mokrý. Poté se pokoušíme dopít a dojíst zásoby.
</dd>
<dt>26. 11. 2010</dt><dd>
Před trekem se nám jako vždy opět vyčasilo. Dokonce vysvitlo sluníčko, a během výletu mi pěkně sežehlo kůži na rukou a na krku :-).<br>
Po snídani nejprve přejíždíme podél břehu Lake Rowallan. Cesta se zužuje a zužuje, a právě v okamžiku, kdy začnete litovat, že nemáte terénní čtyřkolku,
jste na parkovišti, ze kterého vychází trek k Mt. Jerusalem :-). Zde máte alespoň orientační <ahref="http://www.touringtasmania.info/walls_map.htm"target="_blank"><b>plánek NP</b></a>.<br>
Startuje se do ostrého kopce, cestu kříží několik potoků, některé tečou i přímo po ní :-). Po 48 minutách chůze míjíme Trappers Hut, kde v minulosti
nějaký dobrodruh lovil zvěř do pastí. Než mu to úřady zakázaly. Stezka dále stoupá, pak už se pouze vlní nad Lake Adelaide, a nakonec vyústí na pláni, která je
<divclass="highslide-heading">Trůn krále Šalamouna</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
Do sedla přicházíme asi za hodinu a půl. Já si vyběhnul na Trůn krále Šalamouna (1410 m, 11 minut až nahoru) s tím, že na zpáteční cestě
zdolám i Temple. Z trůnu se pokouším fotit panorama Overland treku v sousedním pohoří Cradle Mountains:
<divclass="highslide-heading">Na vrcholu Mt. Jerusalem</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
Za 37 minut jsme sešli k Dixon's Kingdom Hut, kde jsme se občerstvili. Já si pak odskočil na Temple (1446 m), děvčatům se do Kláštera nechtělo :-).
Asi za hodinu 20 minut (včetně odpočinku na chatě) jsem stihnul vyběhnout na kopec a zpět do sedla. Z vrcholu jsem ještě vyfotil Central plateu
<divclass="highslide-heading">Central plateu z Temple</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
Zpáteční cestu už jsem tedy nefotil, což mne mrzí zejména kvůli tomu, že jsem nezvěčnil překrásné exempláře Tiger snaků, které se mi plazily přes cestu. Asi
jich na těch pláních žije hodně. Přiznám se, že jsem je rád viděl, ale ještě raději jsem byl, když se odplazili pryč :-).<br>
Právě jsem dostal od Moniky dvě pěkné fotky těch černých potvůrek:
<divclass="highslide-heading">Tiger snake na lovu 2</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
<br>
Plání plnou hadů jsem klusal za děvčaty, dostihnul jsem je po 50 minutách, jen kousek za kempem. Pak už to byla jen hodina 8 minut k Trapper's Hut a
dalších 42 minut k parkovišti. Celý výlet nám trval 8 hodin 25 minut.<br>
Již za šera přejíždíme po silnicích obklopenými sebevražednými komandy klokanů a wombatů. Všichni buď stojí v příkopě připraveni skočit do silnice, nebo
skáčou pod kola rovnou. Naštěstí se nám podařilo projet celou trasu bez úlovku :-). Kousek za odbočkou k NP Cradle Mountains nacházíme vjezd do obory,
kde necháváme stát auto, a se stanem se uklízíme naproti přes silnici.
<br>
<ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/22_Walls_Of_Jerusalem#"target="_blank"><b>Všechny fotky Walls of Jerusalem</b></a>
</dd>
<dt>24.-25.11. 2010</dt><dd>
Časně ráno opouštíme kemp, čeká nás delší přejezd do Hobartu. Mírně prší, město jen spěšně prolétneme. V jedné cukrárně si dopřáváme pozdní oběd. V supermarketu
na předměstí doplňujeme zásoby a míříme k Mt. Field National Park. Déšť ustal, ale jen na chvíli. Podvečerní procházku naučnou
stezkou, která začíná a končí těsně nad visitors centre a vede deštným pralesem s obřími eukalypty a vodopády, máme i se sprchou :-). Potkáváme několik
pademelonů, což je další klokaní příbuzný. Je šero, přesto se mi jednoho daří vyfotit.
Navracíme se za soumraku, louka pod visitors centre je plná pademelonů. Jejich fotky se bohužel nepodařilo exhumovat z poškozené SD karty :-(.<br>
Na noc raději vyjíždíme stanovat mimo hranice parku. Po pár kilometrech jízdy na pravé straně silnice nacházíme lesní cestu, na kterou se dá zajet.
Je to kousek od říčky Ginger Creek.<br>
Celou noc poprchávalo, ráno se vracíme posnídat do provlhlého visitors centra. Už neprší, ale přejet 14 km kilometrů po úzké, mokré a zablácené horské
silničce, která stoupá téměř z nuly až do nadmořské výšky nad 1000 metrů, není legrace. Klouže to, ale autíčko to dokázalo. Teď už musíme stoupat sami.
Na parkovišti si ofocujeme mapu od kluka, který se živí jako turistický průvodce. Dnes má volno a tak si vyrazil sám. Vybrali jsme si okruh na vrchol hory
Mt. Field East (1270 m). Začíná u jezera Fenton, strmě stoupá po stezce, která se klikatí mezi kamením, křovím a vřesem. A občas se ztrácí.
Posílám děvčata napřed a jako jediný sígr ve výpravě si odskakuji na "Seagers Loukout" (1208 m), nádherný kopec
Nasnídaní a vyhlazení vyrážíme vstříc dalším zážitkům. První je příjemný. Monika prudce brzdí, jelikož přes cestu přechází velikánská ježura tasmánská.
<divclass="highslide-heading">Ale pohladil jsem si jí :-)</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
Jedeme dál po prašné lesní silničce, najednou auto dostalo smyk, zajelo do hlubokého pangejtu a zas zpátky na silnici. Stojíme, nikomu se nic nestalo, akorát bok
karoserie se trošku odřel a pravá přední pneumatika je prázdná. Zjišťujeme, že auto je vybaveno bezplášťovými gumami. Naše mobily jsou jako všude v místních pustinách
bez signálu. Naštěstí v kufru objevujeme rezervu s heverem, takže můžeme odmítnout pomoc kolemjedoucích aut a vyřešit problém svépomocí. Bez problémů přejedeme
do civilizace a máme i štěstí. Hned druhá garáž neměla polední přestávku :-).<br>
Na své cestě na jih se zastavujeme ve <ahref="http://www.natureworld.com.au/"target="_blank">farmě Nature world</a> u městečka Bicheno. Chovají tam
v zajetí tasmánské čerty, koaly, tiger snaky a spoustu dalších zvířat. Já si vyfotil krmení čertíků. O kus vačice se rvali tak divoce, až se mi zdálo, že při tom
<divclass="highslide-heading">Ještě jeden čertík</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
Pokračujeme dál na poloostrov Freycinet, se světoznámým Freycinet NP. V Coles Bay už mají zavřené visitors centrum. Zaparkujeme a vyrážíme na výlet
do Wine glass Bay. Auto nám hlídá žebravý wallaby. Původně jsme se chtěli v malebné zátoce vykoupat, ale počasí nebylo nijak úžasné. Docela foukalo a slunce
už pomalu zapadalo. Došli jsme pouze do sedla, cestou jsem nafotil překrásné skály:
Již za šera stavíme v kempu stan a seznamujeme se se svéráznými sousedy ze západní Austrálie. Na koupání nakonec i došlo, ikdyž do chladné mořské
vody jsem se ponořil jen já. Nebylo to zas tak zlé. Horší bylo, že jsem na písečném dně spatřil podivný šedivý čtvercový plech. Zřejmě nějaký odpad, pomyslel jsem si a
pokračoval dál směrem k němu. Jakmile jsem se však přiblížil na vzdálenost pár decimetrů, čtverec se nadzvihl, udělal vpravo vbok a jal se odplavat jinam.
Na rozloučenou mi zamával svým jedovatým ostnem. Setkání s rejnokem mne dost vyděsilo, raději jsem nechal čvachtání a odešel povečeřet a popařit s našimi novými
<dt>22. 11. 2010</dt><dd>Takže výlet po Novém Zélandu se chýlí ke konci. Dramatickým zážitkům však zdaleka konec není. Abychom stihli co nejvíce, zabookovali jsme si
letadlo s časným ranním odletem, v 6:15. Budík nás nevzbudil, ale i s půlhodinovým zpožděním bychom to stihnout měli. Jenže nějak jsme zabloudili a
k odbavujícímu pultu přicházíme pozdě. Další letadlo nám nabízí až za dva dny, tak si raději kupujeme nové letenky u konkurence. Další neplánovaný výdaj navíc :-(.
Za letu fotím Aoraki a pobřeží Melbourne z výšky.
<divclass="highslide-heading">Pobřeží u Melbourne</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
<ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/18_Prelet_NZ_AUS#"target="_blank"><b>Všechny fotky z přeletu do Melbourne</b></a><br>
Dvouhodinový let nám rychle utekl, na letišti v Melbourne pozdně posnídáme a pokračujeme do Launcestonu. Na malém letišti nám půjčují auto mně
neznámé značky Barina (ale pochází ze skupiny GM).<br>
Prošli jsme si Launcestone, takové malé městečko s rušnými uličkami. Po nákupu přejíždíme do Mt. William parku, kde těsně před setměním fotím na louce
<divclass="highslide-heading">Mamina s mládětem</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
<ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/19_Mt_William#"target="_blank"><b>Všechny fotky soumrak na Mt. William</b></a><br>
</dd>
<dt>20.-21. 11. 2010</dt><dd>Téměř po celou dobu pobytu na Novém Zélandě jsme měli štěstí na pěkné počasí, sluníčko nám svítilo i v místech proslulých
celoročními dešti. V den závodu ale už od rána sice drobně, ale vytrvale pršelo. Pořadatelé takový májový deštík, docela příjemný pro hodinové proběhnutí,
nazývali "Quite a good weather". Mapu nám vydali tři hodiny předem. Naplánovali jsme si něco přes devadesát kilometrů, bez návštěvy Hash house a se závěrem, který
umožňoval několik variant návratu do cíle. Náš plán (modré spojnice) i postupy (červená čára) jsem zakreslil do obrázku s pospojovanými postupy tří
nejlepších mužských týmů (mimochodem jediný grafický výstup, který je možno stáhnout z pořadatelského webu):
<divclass="highslide-heading">Postupy nejlepších<br>a naše (2.5 MB)</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
V čase startu déšť ustal a my vyběhli směr kontrola 10, do vlhkých pastvin plných elektrických ohradníků. Těch jsme se trošku obávali, i přesto, nebo právě
proto :-), že jsme pečlivě prostudovali pokyny, ve kterých byla dokonce jedna samostatná kapitola věnována
Začátek jsme zvládli perfektně, jen s minimálními chybičkami (cca jednominutové přeběhnutí kontroly 73), a na ohradníky jsme vymysleli několik fíglů, které jsme
střídavě používali při jejich překonávání. Např. jsem zjistil, že i vlhký mapník funguje jako dostatečný izolátor při stlačování či nadzdvihování drátů. Jitku proud
párkrát kopnul, mně ani jednou. Bohužel začalo zase pršet a déšť ne a ne ustat. Já měl super pláštěnku, tak mi to ani moc nevadilo, ale Jitka v šusťákovce rozhodla, že
musíme změnit plány a vrátit se do Hash house. Někde za kontrolou 100 jsem ztratil pláštěnku na batohu. Mezitím se setmělo, a hned první noční kontrolu, č. 87,
jsme přeběhli (potoky ani stavení nebyly v terénu moc vidět). Přesto jsme měli téměř půlhodinový náskok oproti plánu. Pak jsme ovšem odbočili na sever a necelou
hodinu se ohřáli na shromaždišti. V suchém (i Jíťa už s pláštěnkou) jsme pokračovali de facto proti směru, ze kterého jsme se původně měli vracet
do cíle. O větev jsem si roztrhnul nohavici a dederon se mi začal párat v rozkroku, ale hlavně že kontroly 29, 46, 65 a 102 jsme našli bez problémů. Pomalu
jsme se blížili k pobřeží, déšť spíše sílil a k němu se přidal velmi nepříjemný vítr. Jitka po zkušenosti s vichrem na kopci před kontrolou 102
odmítá postup na jistotu po hřebeni, tak jdeme traverzem a logicky se dostáváme do pryč. Po pár desítkách minut marného hledání kontrolu vzdáváme a aniž
bychom znali přesnou polohu na mapě, sestupujeme dolů s cílem chytit se na cestě, která vede k pobřežní kontrole 105. Tu cestu jsme i našli, ale
nepodařilo se mi Jíťu přesvědčit, že ta nepatrná pěšinka je nejspíš ona. Sestoupili jsme tedy ještě níž, do téměř neprostupné džungle nad pobřežím, o které
v pokynech psali, že tudy nejde projít. Jde, ale chvilku to trvá :-(. Pořád ještě jsme netušili, kde přesně se touláme, a tak jsme ještě jednou omylem zkusili sejít
dolů k moři. Správnou cestu se nám povedlo najít až napotřetí, což spolu s neúspěšným hledáním předchozí kontroly znamenalo tříhodinový zásek. V dešti, ve tmě
a na klouzavém příkrém svahu. Začal jsem mít obavy, že na Jíťu přijdou zaječí úmysly, ale nezaječela :-). Jenom už se nenechala přemluvit k nějakým
odvážnějším plánům. Přestože času jsme měli poměrně dost, nevěřila, že by byla schopna obejít delší než minimální trasu. Vynechali jsme i některé velmi blízké kontroly
a do cíle jsme přišli o hodinu a devět minut před limitem. V mixech jsme skončili celkově 22., což není zase tak špatné. Naše plahočení jsem zpracoval
Po závodě jsme se naobědvali v hash house a navštívili tradičně poněkud zmatené vyhlášení vítězů. Ceny předávali funkcionáři IRF a medailisté se s nimi chudáci
museli nechat vyfotit. Ti nejlepší z nejlepších měli smůlu největší, protože ceny dostali ode mne a tak jim vítězné foto kazí moje rozčepýřená palice :-).
Kdo má zájem, může si prohlédnout <ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/17_Vyhlaseni_Vitezu#"target="_blank"><b>fotky z vyhlášení WRC 2011</b></a>.<br>
Pak už jsme sbalili stan a přejeli do Hanmer Springs, vycachtat se v termálních lázních. Ráchalo se tam víc lidí než u Lake Tekapo, ani prostředí nebylo tak
pěkné. Navíc nás ještě rušil hluk stavebních prací, neboť za provozu rekonstruovali areál. Následoval přejezd do Christchurch a ubytování v hostelu.
</dd>
<dt>19. 11. 2010</dt><dd>Den před startem na rogainingovém mistrovství světa volíme velmi originální přípravu. Zaplatili jsme si výlet lodí na koupání
s delfíny. Fasujeme neopreny, ploutve a šnorchly, zhlédneme instruktážní film. Dovídám se například, že novozélandští Dusky dolphins jsou velmi promiskuitní, páří
se na jaře, v létě i na podzim, přičemž velmi často jen tak, pro zábavu. Samci obvykle pronásledují samici a milují se s ní několikrát během pár minut.<br>
Pak vyplouváme. Kapitán brzo objevil početné hejno delfínů, kolem Kaikoury jsou jich stovky. Zvuk sirény nám dává pokyn abychom se ponořili do vln. Podle
instruktáže máme zvířátka k sobě lákat otáčením se kolem své osy, vyluzováním zvuků atp. Delfíni jsou ovšem všude kolem, občas se mi zdálo, že je mám na dosah.
Žádného jsem ale nepohladil, ve skutečnosti byli mnohem dál, než se mi optickým klamem vody zdálo. Pod sebou jsem viděl maminu s průhledně šedivým
delfíňátkem, které právě kojila. A také kraba a pár medúz, naštěstí též v bezpečné vzdálenosti. Ve vodě jsme vydrželi několik desítek minut, už jsem z toho
začínal být unavený a přál si, aby už koupačka skončila. Dočkali jsme se. Následovalo focení delfínů z paluby lodi.
To ale trvalo mnohem kratší dobu, než bylo původně v plánu. Do zátoky totiž veplulo několik kosatek, a delfíni z ničehož nic zmizeli. Nám se
tak poštěstilo pozorovat zblízka ještě další nádherné plovoucí savce. 12 kusů najednou, tolik prý jich průvodkyně pohromadě dosud neviděla :-).
Na moři nám pěkně vyhládlo, tak jsme si zašli na pláž, kde prodávali čerstvé plody moře. Okusili jsme lososa, nějaké mušle a langustu. Její kolegyni jsme
<divclass="highslide-heading">Langusta v moři</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
Po obědě jsme se vydali na pláž s lachtany. Tentokráte jsme neměli naspěch a mohli dojít až k hlavnímu lachtaništi, kde kromě lachtaní fotím i kolonii ptačí.
<ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/16_Kaikoura_2#"target="_blank"><b>Všechny fotky z druhé návštěvy Kaikoury</b></a><br>
Po návštěvě pláže jsme se přesunuli do Cheviotu, dějiště letošního MS v rogainingu. Postavili jsme stan, předbalili na závod a já s Jitkou
jsme se večer zúčastnili zasedání mezinárodní rogainingové federace. Poté jsme zašli pořádně se navečeřet do místního hotelu. Vařili výborně :-).
</dd>
<dt>18. 11. 2010</dt><dd>Rozhodli jsme se pár kiláků se vrátit a posnídat na břehu jezera Tekapo. Při zamračené obloze nám vůbec nepřipadalo nejmodřejší na světě.
Nad jeho hladinou se tyčí kopec Mt. John s hvězdárnou. A také jsem ještě naposledy vyfotil Mt. Cook/Aoraki.
Hned na břehu jezera stojí na tamní poměry historická stavba, malý kostelík se zvláštním dvojznačným názvem "Kostel dobrého pastýře". Má místo oltáře okno, ve kterém
stojí kříž na pozadí smaragdového jezera. V okně na druhé straně zas má ceduli varující před produkty Microsoftu :-). Hned vedle kostela stojí pomník kolii,
hlídacímu psu, bez jehož nahánění by se ovce rozutekly po celé zemi a Nový Zéland by nebyl plný krásných zelených pastvin.
<ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/15_Tekapo_Peel_Forest#"target="_blank"><b>Všechny fotky Lake Tekapo a Peel Forest</b></a><br>
Odpoledne se chceme zúčastnit modelového závodu, který pořadatelé MS v rogainingu připravili severně od Christchurch, odkud to má
být asi 75 minut jízdy autem. Nemáme pořádnou mapu, naviguji podle popisu z webu MS. Místo sice trefujeme dobře, ale jelikož přijíždíme
už po ukončení oficiální doby tréninku, pořadatelé už odjeli a ani lampion tam nenechali. Takže projíždíme kolem místa startu a absolvujeme
dobrodružnou vyjížďku po strmých stezkách mezi pastvinami. Vracíme se a zkoušíme se optat u nějakých baráků. Odpověď dostáváme v češtině.
Je to doprovod druhého českého týmu a ujišťuje nás, že jsme správně.<br>
Vybíháme s Jitkou do pastvin, Monika se jde projít. Mapa moc nesedí, vrstevnice s ekvidistancí 20 metrů jsou hodně hrubé a muchničky koušou. Jíťa se propadá
do deprese, mně se ale terén zdá poměrně jednoduchý a docela se chytám. Určité rozpaky ale cítím také.<br>
Po proběhnutí musíme ještě popojet přes celý závodní prostor MS a ještě dál, až do Kaikoury, kterou jsme už s Mončou jednou v rychlosti navštívili.
Nocujeme u parkoviště při pobřeží. Že je tam zákaz kempování si naštěstí přečteme až ráno :-).
</dd>
<dt>17. 11. 2010</dt><dd>Západ slunce jsme kvůli dešti neviděli. Přestože jsem samozřejmě nevěřil, že se mraky roztrhají aspoň na východ slunce, ráno těsně
po páté jsem vstal a ověřil si, že budeme muset přijít ještě někdy jindy. Po snídani chvilku pozorujeme výuku záchrany prusíkováním při pádu do trhliny
a pak se za jemného mrholení vydáváme dobýt blízký Mt. Olivier (1917 m). Na této hoře prý místní hrdina Sir Edmund Hillary začínal svojí horolezeckou kariéru.
<divclass="highslide-heading">Sestup z Mt. Olivier</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
Po návratu balíme a sestupujeme do údolí (Jitka možná dodnes suší na té chatě pláštěnku). Oblačnost se protrhává jen velmi neochotně, ale občas nám dovolí
prohlédnout si jezera Mueller a Hooker a ledovec Mt. Sefton. Padající laviny už i vidíme, jednu jsem si i natočil na video. Z bezpečí protějšího kopce je to moc
<divclass="highslide-heading">Ledovec v mracích</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
Chvilku číhám na hřebeni, zda se z mraků nevynoří Aoraki, ale ještě se jí nechce. Tak sjíždím sněhovými poli dolů za děvčaty, která pokračovala
bez zastavení dál. Doháním je u jezírek Sealy Tarns, které jsme včera v mlze úplně minuli:
V cíli výletu se převlékáme, sušíme věci a najíme se. Ještě máme v plánu výlet k Hooker lake and glacier. S Jitkou tam tréninkově klušeme, Monča pochoduje.
<divclass="highslide-heading">A ještě jednou</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div><br>
<ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/14_Aoraki#"target="_blank"><b>Všechny fotky ze 2. dne v NP Aoraki</b></a><br>
Po úspěšném absolvování všech plánovaných výletů jsme přejeli k jezeru Tekapo, které má údajně nejmodřejší vodu na světě. Mně se tedy všechna tamní jezera zdála
úplně stejně modrá, vždyť také jejich barvu způsobuje stejná hornina. My tam ovšem chtěli někde přenocovat. Bohužel, všude měli zákaz kempování. Zajeli jsme omrknout i
oficiální kemp, ten se nám ale vůbec nelíbil. Zato nás zaujaly termální lázně, vybavené dokonce hokejovým stadionem. Dopřáli jsme si teplou koupel i jídlo. Já si dal chutného
lososa. Už za tmy jsme popojeli kus za město a našli perfektní místečko pro stanování.
</dd>
<dt>16. 11. 2010</dt><dd>Ráno nás čekal dlouhý přejezd do národního parku Aoraki/Mt. Cook. V Twizelu zkoušíme načerpat informace v místním DOC centre, ale moc
jsme neuspěli, bylo to jen velitelství. V Mount Cook Village už byli sdílnější. Hrozí déšť, tak si zamlouváme nocleh v Mueller Hut, na které mají
dle turistických průvodců být k vidění nejkrásnější západy a východy slunce na světě. Těsně po zavíračce odevzdáváme ve visitors centre vyplněný
formulář, že tam opravdu jdeme přenocovat. Zatím je pěkně, tak vyrážíme na výlet-výklus k Tasman Glacier. Autem se tam dá dostat po šotolinové silničce,
ale nesmí se jet moc rychle. Jednak lítají šutry a také jsme viděli jedno auto, které jeho Japonský řidič obrátil na střechu. Z parkoviště je to jen kousek,
dle brožurky hodinka tam a zpět, ale samozřejmě jsme to šli rychleji. Pěkně tam fouká a v Tasman Lake, ve kterém ledovec končí, plavou a roztávají nádherné kry:
Počasí se zhoršilo, začínáme stoupat za deště a místy kvůli mlze jen těžko hledáme cestu. Máme zpoždění, příchod do 19:00, kdy nám prý nahoru bude telefonovat
horská služba, určitě nestihneme. Ale šlapeme slušným tempem, přestože značka je místy zapadaná sněhem a my se musíme drásat vzhůru lavinovým svahem, přes který by
na Routeburn treku určitě turisty přepravovali vrtulníkem :-). V sedle jsme coby dup. Pak už se jde téměř po rovině. Výhledy bohužel nic moc.
Na protějším kopci Mt. Sefton pořád padají laviny, my je však pouze slyšíme. Do chaty přicházíme pěkně zmrzlí, ale žádná vytopená idylka tam na nás nečekala.
Uvnitř už pobývali jeden horský vůdce, ze Slovenska :-), a jeho australská klientka. Slovák si prý každou zimu, když je v Tatrách nouze o zákazníky, jezdí
Sušíme věci, večeříme, popíjíme slivovici a čaj a zkoušíme hrát mariáš. Pak se jdeme zachumlat do spacáků a snažíme se zadýchat studenou ložnici.<br>
<ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/13_Mueller_Hut#"target="_blank"><b>Všechny fotky z 1. dne v NP Aoraki</b></a>
</dd>
<dt>15. 11. 2010</dt><dd>K Lake Howden Hut, kde se připojuje
jsme po upravené pralesní pěšině došli za 21 minut. Za chatou cesta začala stoupat, za 1 hodinu jsme došli ke 174 metrů vysokým Earland Falls.
Po dalších 40 minutách míjíme tzv. Orchard, louku s roztroušenými mechem porostlými stromy, které vzdáleně připomínají sad. Poté už asi 30 minut jen klesáme
k Lake Mackenzie, kde jsme měli zaplacený včerejší nocleh. Půl hoďky odpočíváme a smějeme se ceduli, která zakazuje turistům stanovat mimo vyhrazené kempy
(podobnou tabulku jsem vyfotil i v Harris Saddle Shelter). Novozélandské úřady varují před pokutou ve dvou světových jazycích - v angličtině
Od rangera z chaty se dovídáme, že vrtulník dnes už nelítá, a přes strašně nebezpečná lavinová pole nás převede nějaký záchranář, který si nás vyzvedne
u přístřešku v Harris Saddle. Přesto tam ještě nechali tabulky, které nám sdělují, že právě vstupujeme do smrtelně nebezpečného úseku. Riskuje tam
i papoušek Kea :-). Od jezera musíme vystoupat do příkrého svahu. Nahoře se už místy brodíme přes sněhová pole, ale sníh už je zjevně na ústupu.
Dál už to bylo také převážně z kopce, 43 minut k Routeburn Flats Hut a dalších 1:50 podél nádherně čisté říčky Routeburn
až na konečnou v Routeburn Shelter. Celý výlet nám trval 10 hodin 25 minut. Na parkovišti jsme se vetřeli do mikrobusu k turistům vedeným placeným
Do Glenorchy jsme dojeli se zpožděním. Monika dostala za úkol jezdit půl hodiny okolo a baterku trošku dobít. My zatím s Jitkou v místním visitors
centre zjišťujeme informace o Routeburn treku. A nestačíme se divit. Sice jsme včera úspěšně po webu objednali ubytování a tím zaplatili poplatek za vstup
do parku, ale žena za pultem nám sdělila, že Routeburn trek je kvůli lavinám uzavřený. Na naši naivní otázku, proč tahle informace není k dispozici
na webu národního parku odvětila, že takové věci na internet nedávají. Jitka tedy po internetu odhlašuje původně zaplacený kemp a zamlouvá jiný, u Lake
Mackenzie. Mezitím z paní vypadává, že trek je zavřený pouze v jednom úseku, přes který turisty převáží vrtulník. Ten je ovšem nutno objednat a hlavně zaplatit
předem, tzn. hned, nahoře totiž není ani internet, ani telefonní signál. A dneska už má helikoptéra plno, vezme nás až zítra. A pokud třeba cestu zas otevřou, peníze nám
vrátí. Domlouváme se, že ten výlet dát chceme, platíme tři letenky a abychom neztratili další čas, rozhodujeme se, že nejprve půjdeme Caples trek, kterým jsme se původně
měli vracet. Routeburn necháme na zítra, kdy už nás vrtulník snad veme. Platíme lístky na bus do východiska treku, ve spěchu balíme popoháněni nervózním
řidičem, který měl už před půlhodinou odjet a čeká jen na nás. Nic důležitého jsme naštěstí nezapomněli. Namísto brzo ráno vyrážíme až v čase oběda.<br>
měl být pouze ústupovým trekem z konce věhlasného Routeburnu, takže žádné zázraky jsem od něj nečekal. Nakonec ovšem alespoň dle mého mínění patřil k tomu
nejhezčímu, co jsme na Zélandě viděli. Šli jsme střídavě podél překrásné řeky s kaňony, pastvinami, různými typy pralesa, brodili křišťálově průzračné potoky, no
Hned po 9 km nás u chaty Mid Caples Hut (dle průvodce 2-3 hodiny, náš čas 1:55) zkontroloval ranger. Divil se, že chceme dojít až tak daleko.
K další chatě Upper Caples Hut je to dle brožurky 7 km a 1.5 - 2.5 hodiny (my 1:35). Po necelé půlhodince občerstvení pokračujeme dál. Hned
za chatou začíná strmé stoupání bukovým lesem, které dokonale prověřilo náš morál (2:46 furt do kopce). Odměněni jsme byli nádhernou náhorní planinou
s rašeliništěm skoro jako na Božáku :-):
V Manapouri jsme si ještě zabookovali nocleh na Routeburn treku, který byl v plánu na další den.
Jelikož jsme stejnou cestou jeli už potřetí, podcenil jsem navigaci a tak jsme omylem špatně odbočili a zajeli si
do Te Anau, kam jsme nechtěli. Poté jsme se museli strachovat, zda najdeme nějakou otevřenou benzinku. Naštěstí
nám místní správně poradili, že v Kingstonu mají pumpu vybavenou automatem na placení kartou. Tam jsme úspěšně
natankovali. Malá odbočka - nebylo to tak úplně ložené, na NZ i v Tasmánii nám mašinky občas karty odmítaly.
Moničinu VISA elektron se dařilo uplatnit jen výjimečně, ale párkrát jsme neuspěli ani já s Jitkou, resp. naše
embossované karty.<br>
Cestou jsme vzali stopařku, sympatickou studentku z Francie. Na NZ střídavě pracuje na farmách a stopem objíždí parky.
Mířila též na Route Burn, stejně jako my, ale hodlala vyjít z opačného konce treku, od The Divide. Varianta
dojet do Glenorchy, nechat tam auto a shánět dopravu třistakilometrovou oklikou kolem celého Mt. Aspring parku byla
pro nás tři nepřijatelná, pro Francouzku naopak ideální. Samozřejmě, že se chystala tam dostopovat :-).<br>
S plnou nádrží jsme vyrazili podél nekonečných břehů jezera Wakatipu, abychom naplnili též naše žaludky a doplnili zásoby.
I tentokráte jsme měli štěstí, neboť město Queenstown narozdíl od většiny dalších novozélandských děr nechodí spát
se slepicema. Už za tmy jsme pokračovali dál na sever, co nejblíže Glenorchy, východisku Routeburn treku.
Stan jsme postavili na krásném místě ještě u břehů jezera Wakatipu. Foukal bouřlivý vítr, k tomu začalo i pršet,
a tak jsem usínal sužován obavami, jaké počasí nás bude provázet zítra na pochodu.
</dd>
<dt>12. 11. 2010</dt><dd>Ráno jsme dobrovolně zaplatili kempovné do pokladničky a opouštíme nikým nehlídaný kemp. Naší nejbližší zastávkou je Oamaru, kde se nachází velká kolonie tučňáků modrých.
Poměrně dost daleko od břehu moře jim lidi postavili spoustu dřevěných nor, do kterých se ti opeřenci nastěhovali. Většina z nich ve dne loví na moři, doma zůstávají pouze maminy
s dětma nebo lenoši. A ty pak ukazují za peníze turistům. Po zaplacení 12 dolarů vstupného vás pustí brankou za plot, kde vede naučná stezka, lemovaná dřevěnými vchody nor.
Pokud se v nich nachází čutňák, mají na sobě položený modrý kamínek, abyste náhodou zbytečně nečučeli s foťákem u prázdné díry:
Po návštěvě umělé kolonie jsme se vydali na pobřeží v naději, že třeba nějakého modráčka spatříme i ve volné přírodě. Jenže to se člověku může poštěstit pouze za soumraku, když
se lovci vrací zpět domů. A my tam byli dopoledne.<br>
Ještě nás čekalo pokochání přírodou neživou. 40 km od Oamaru se nachází pláž Koekohe, a na ní leží pozoruhodné balvany zvané Moeraki boulders. Maorové těmto obrovským, téměř
dokonale kulatým balvanům říkají Te Kai-hinaki (koše na jídlo), neboť podle jedné z legend sem byly vyvrženy z moře ze ztroskotané kánoe, jejíž posádka se
vydala pro vzácný pounamu (nefrit). Útes nedaleko Shag Point má být trupem nešťastné lodě a do výše se tyčící skalisko v jeho blízkosti je zkamenělý lodivod.
Některé z kamenů jsou hinaki (koše), nejkulatější jsou duté dýně na vodu a další jsou kumara (sladké brambory) – vše pochází ze ztroskotané lodě. Tři z mužů,
kteří neštěstí přežili, Nga Tamariki, Puketapu a Pakihiwi Tahi, byli za úsvitu proměněni v kopce, které dodnes shlíží na roztroušené koše. Některé z těch šutrů
váží i několik tun a jejich průměr přesahuje 2 metry. Většinou jsou na povrchu popraskané jako krunýř želvy, nebo jsou rozpuklé či zcela rozpadlé:<br>
O jejich původu se vedou vášnivé vědecké diskuze. V současnosti se nejvíce vědců přiklání k názoru, že tyhle balvany pochází z jílovcových skalisek lemujících zdejší
pobřeží. Část těchto skalisek časem zerodovala a zanechala po sobě právě tyto balvany. Následující tři obrázky jasně ukazují, že všechny koule patrně opravdu byly
Co se ale dělo před tím, než v ní byly uvězněny, ví Bůh.<br>
Všechny fotky z <ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/08_Oamaru#"target="_blank"><b>Oamaru a Moeraki Boulders</b></a>.<br>
Po obědě na parkovišti s výhledem na ohradu plnou pasoucích se jelenů (na Novém Zélandě se jedná o oblíbený druh domácího zvířectva) pokračujeme přes Dunedin a Gore
směrem na Manapouri, výchozího místa na výlety do Doubtful Sound. Kousek před cílem, na pláni, kde jsou asi tři farmy na sto kilometrech, se protinám najednou vyřítil
blikající policejní vůz. A opravdu jel po nás. Celí vyklepaní jsme podstoupili perlustraci. Prý nám naměřili překročení maximálně povolené stovky o deset kilometrů.
Doteď je nám záhadou, kde nás v té naprosté pustině změřili. Naštěstí to spravila domluva. Uf.<br>
Kousek před Manapouri míjíme řeku s ideálním placem pro přespání. Ihned poté, co si zabookujeme výlet lodí, se tam vracíme stanovat. Jíťa za soumraku vyráží
na výklus, mně se nechce. Přicházím tak o setkání s rogainingovými mistry světa z Estonska, kteří nocovali pár metrů po proudu :-). Sice máme
postavený stan, ale všichni tři zůstáváme pod širákem.<br>
</dd>
<dt>11. 11. 2010</dt><dd>Obávané západní pobřeží s námi zatím dodržuje příměří - obloha je zamračená, ale neprší, a my se na něj nezlobíme, že nesvítí sluníčko :-). Nad ránem
se dokonce mraky obklopující hory za kempem začínají trošku trhat. Plánovaná návštěva jezera Matheson, ve kterém se za příznivého počasí odráží majestátná hora Mt. Cook -
Aoraki, tak možná nebude jen formální. Obejití jezera po naučné stezce má trvat hodinu. Jelikož nás čekala návštěva dvou ledovců a další šílený přejezd kvůli vyzvednutí
Jitky na letišti v Christchurch, rozhodl jsem se jezero oběhnout. Za patnáct minut jsem byl až na nejvzdálenějším konci a odtud to byl už jen skok k tzv. Reflection Point,
kde odhaduji jednou za deset let za jasného počasí a bezvětří vznikají úchvatné snímky odrazu nejvyšší hory New Zealandu v hladině jezera. Jinak tu většinou buď fouká, nebo
je zataženo či dokonce prší. Anebo všechno dohromady. Seděl jsem na břehu přes půl hodiny a čekal, až se souvislé mračno na protějším svahu rozplyne. Pak jsem nafotil pár snímků mraků v jezeře a
odklusal pryč, aby Monika dlouho nečekala. Neuběhl jsem ani 500 metrů a náhle se bílá opona začala trhat. Rychle jsem se vrátil a pořídil několik snímků stydlivé Aoraki, když
<divclass="highslide-heading">Už už, ale ne úplně :-)</div>
</td>
</tr>
</table></div>
</div>
Popojedeme jen pár kilometrů k ledovci Fox Glacier. K němu se jde pár minut pěšky. Ještě nikdy jsem nezažil u ledovce takové vedro, davy lidí k němu putovaly
v krátkých tričkách a v sandálech :-). Průvodce nelhal, když sliboval, že čelo ledovce je šedé a špinavé. Mně se líbil:<br>
Na večer dorážíme do Christchurch. Jitka nám zatím utekla do botanické zahrady, ale nakonec jsme se sešli a ještě do půlnoci popojeli až za Timaru. Stan stavíme
v kempu St. Andrews.<br>
Zde jsou všechny <ahref="http://picasaweb.google.com/tojnar/07_Glaciers_Arturs_Pass#"target="_blank"><b>fotky z ledovců a Artur's Pass</b></a>.</dd>
<dt>10. 11. 2010</dt><dd>Po snídani vyrážíme na západ, čeká nás dlouhý přejezd podél pobřeží, které je narozdíl od vlídné východní části jižního ostrova pověstné extrémním počasím,
hlavně dešti. Tankujeme ve Westportu a pokračujeme přes Greymouth do Hokitiky, města, kde se těží Jadeit. Je to posvátný kámen Maorů a vyrábí se z něj různé
<ahref="http://www.jadecountry.co.nz/"target="_blank"><b>šperky</b></a>. Bohužel jsme tam dojeli na Nový Zéland pozdě, mají otevřeno pouze do pěti. Naštěstí hned vedle
fungoval dárkový obchod, kde měli také pěkné kousky.<br>
Zdržujeme se jen krátce, musíme ještě za světla stihnout návštěvu Punakaiki Cakes (Palačinkové skály). Přijíždíme tam bohužel také pozdě, tentokráte pár hodin po zavíračce
přílivu :-). Nevidíme tudíž impozantní "Blowing holes", otvory ve stropech podemletých pískovcových skal, kterými do vzduchu tryskají proudy vody. Ale i za odlivu
Po malém občerstvení z vlastních zásob pokračujeme a pokoušíme se dojet co nejdál. Zvládli jsme od rána více jak 450 kilometrů, už za tmy dorážíme do kempu u Fox Glacier
Holiday park, kde vaříme večeři, dobijíme baterky a ve stanu přespíme. A já tam zapomenu termoskový hrnek :-(.
Časně ráno (7:30) jsme vyrazili po široké dobře značené stezce. Za Anchorange nám příliv nedovolil průchod zátokou Torrent Bay
ani Bark Bay, ale s tím jsme počítali. Hlavně že jsme v pohodě došli k chatě Bark Bay (23 km/4:30 chůze), za kterou se nachází dva největší
brody na trase. Nám zbyla rezerva nejen na oběd a hodinový odpočinek, ale dokonce jsme se rozhodli, že dojdeme dál, než
jsme původně zamýšleli. Ochotná rangerka nám zrušila kemp Totaranui a zabookovala Whariwharangi Bay, který leží o 7.5 km
dál. Těm, co to tam neznají, doporučuji mrknout
do <ahref="http://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/tracks-and-walks/nelson-marlborough/golden-bay/abel-tasman-coast-track/track-description/track-map/"target="_blank">plánku trasy</a> :-).
Přejeli jsme přes Blenheim a Motueku do Marahau na start Abel Tasman Coastal treku, který patří mezi tzv. Great Walks.
Jeho trasa je dlouhá něco přes 54 kilometrů a je doporučeno jí absolvovat za pět dní. Táhne se podél pobřeží, z nějž si místy
odskakuje do strmých kopečků nad mořem, sem tam vede přímo po pláži a občas dokonce brodí zátoky. Některá místa lze
projít pouze za odlivu, výlet je tedy dobré naplánovat s pomocí časové tabulky, kterou najdete
na <ahref="http://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/tracks-and-walks/nelson-marlborough/golden-bay/abel-tasman-coast-track/"target="_blank">webu národního parku</a>.
Já nám po dohodě s děvčaty naplánoval třídenni výlet s návratem tzv. Inland trekem, kde již nehraje roli stav moře.<br>
Za vstup do parku se musí platit, a to zakoupením noclehu v kempu (12.20 NZD/os.), nebo na chatě (24.40 $/os.), jinak
hrozí mastná pokuta. V hlavní sezóně hrozí, že kempy mohou být obsazené, proto se doporučuje zabookovat si nocleh předem.
Při rezervaci jsem zjistil, že nastavení počítačového systému nedovoluje objednat méně než dvě noci, navíc jsem nenašel
způsob, jak si zarezervovat kemp na Inland treku. Ony tam totiž jsou pouze chaty :-). Zabookoval jsem tedy jeden nocleh
na začátku a druhý 10 km před koncem treku s tím, že zpáteční cestu budeme muset zvládnout bez přenocování za jeden den.<br>
Po zaparkování na velkokapacitní ploše u východiska treku jsme se najedli, zabalili a již za tmy popošli kousek do předplaceného
kempu Tineline Bay. Jeho kapacita je oficiálně 30 lidí, ale klidně by se jich tam vešlo 300. Spali jsme tam sami.
</dd>
<dt>6. 11. 2010</dt><dd>Do cílové destinace v Christchurch jsem si kromě opuchlých nohou přivezl i zpoždění. Přestože jsme ve smlouvě s půjčovnou
měli zaručeno, že nám auto přistaví na letiště i v případě zpožděného letu, realita byla jiná. Na Zélandě některé služby fungují pouze do 16:30, a naše Juicy Rental
bohužel nebyla výjimkou :-(. V letištní hale se nás ujala ochotná paní, která nejprve marně po telefonu sháněla někoho z půjčovny, a pak nám poradila, že chyba není
na naší straně, a my samozřejmě máme nárok na to, abychom si zaplatili ubytování s tím, že nám jej půjčovna hned další den ráno zaplatí. A poslala nás do blízkého
hotelu Sudima. Příjemný hotýlek, cena za nocleh pro kolem 110 €. Hodili jsme si věci na pokoj a vyrazili do centra. Jezdí tam autobus za 7.50 NZD. Personál hotelu
nám ale poradil, abychom popošli pár set metrů směrem k městu a nastoupili na zastávce na znamení, odkud už je jízdné poloviční. Fakt to funguje, neplatí se tam už letištní daň.
Prošli jsme celé nepříliš rozsáhlé centrum, ve kterém jsou na některých starších budovách ještě patrné známky letošního zemětřesení. Otestovali jsme i jednu hospodu
Pak to vzdáváme a nasedáme na taxík. Řidič neuměl anglicky, namísto do historického centra nás nejprve hodil do obchodního centra. Pak se nám jej podařilo
s pomocí plánku města navést aspoň k pobžeží. Jakmile jsem věděl, kde jsme, zavelel jsem k výstupu. Na zaplacení jsme bohužel měli pouze
Moničinu desetidolarovku, neznali jsme kurs, takže nás taxikář pěkně natáhnul. Vrátil nám jen pár téměř bezcenných drobných papírových
bankovek.<br>
Samotné město nás moc nenadchlo. Historické centrum byla jen změt smradlavých uliček s domy zas ne tak starými. Ale nikdo nás nepřwpadl a
zpět na letiště už jsme trefili po svých. Pro mne to byl skoro nejtěžší trek zájezdu. Abych neměl moc těžký batoh, vzal jsem si
do letadla pohory, které mi ve spolupráci s propocenými obyčejnými ponožkami a dubajským asfaltem vytvořily na prstech nohou docela
slušné puchýře.
</dd>
<dt>4. 11. 2010</dt><dd>Hned krátce po příjezdu do Prahy mi volá Jitka, že nemůže najít pas. Nenašla ho, takže nakonec jsme odletěli jen ve dvou s Monikou.
Jitka zkusí získat náhradní doklad a přeložit let s tím, že dorazí na Nový Zéland později.</dd>
<dt>29. 10. 2010</dt><dd>Neštěstí nechodí po horách. Z našeho původního týmu již zbývají pouze tři lidé. Bábík nám teď už bude jen fandit a ne na tomto světě :-(.</dd>
<dt>28. 10. 2010</dt><dd>Kompletně jsem přepracoval <ahref="./travels/Itinerar_NZ.pdf"target="_blank">itinerář Nový Zéland</a> a <ahref="./travels/NZ_Plany.gif"target="_blank">mapu plánovaných cílů</a>.</dd>
<dt>4. 8. 2010</dt><dd>Opět jsem do itineráře přidal další informace. Připravil jsem i <ahref="./travels/NZ_Plany.gif"target="_blank">mapičku s vyznačením plánovaných cílů</a>, ze kterých si budeme muset vybrat. Je jasné, že by to chtělo na NZ zůstat o nějaký ten týden déle :-(. Některé treky/plavby jsou placené, tudíž jsou náročné nejen časově, ale i finančně.</dd>
<dt>3. 8. 2010</dt><dd>V záložce <ahref="./zavod.html"target="_blank">info o závodě MS 2010</a> jsem doplnil odkazy na <ahref="http://wrc2010.org.nz/resources/plannersreport.htm"target="_blank">předzávodní info stavitele</a> a <ahref="http://wrc2010.org.nz/resources/ElectricFences.htm"target="_blank">pojednání o plotech a elektrických ohradnících</a>. Zdá se, že rychlost jejich překonávání bude významně ovlivňovat výsledek závodu.
</dd>
<dt>2. 8. 2010</dt><dd>Vygoogloval jsem, že není až tak úplná pravda, že na NZ nežijí žádné jedovaté potvory. Při troše štěstí i na smrtelně jedovatého pavouka narazíš :-). Detailní info o rizicích, která během našeho výletu hrozí, najdete v článečku <ahref="./Nebezpeci.pdf"target="_blank">O nebezpečích na NZ</a>.<br>
Až se trošku poděsíte, zkuste se uklidnit pomyšlením na gastronomické lahůdky, které tam na nás čekají. Viz odkaz <ahref="./Stravovani_NZ.pdf"target="_blank">Stravování na NZ</a>.<br>
Předběžný itinerář výletu postupně upřesňuji. Rozdělil jsem ho na dvě části, <ahref="./travels/Itinerar_NZ.pdf"target="_blank">Itinerář Nový Zéland</a> a <ahref="./travels/Itinerar_Tasmania.pdf"target="_blank">Itinerář Tasmanie a Melbourne</a>.
</dd>
<dt>29. 7. 2010</dt><dd>Podstatně se změnil <ahref="./travels/Itinerar.doc"><s>itinerář výletu</s></a>. Odletíme o den dřív, a přiletíme naopak o den později. Dolaďujeme objednávku letenek.<br>
V záložce <ahref="./basic_info.html">Basic info</a> jsem shrnul problematiku víz a dal dohromady orientační přehled cen v půjčovnách aut. Rovněž jsem začal vytvářet jakýsi souhrn informací, které budu považovat za důležité nebo zajímavé. Ten budu postupně doplňovat.
</dd>
<dt>26. 7. 2010</dt><dd>Původní sestava čtyř rogainingových závodníků a závodnic byla posílena ještě o jednu členku realizačního týmu :-).</dd>
<dt>21. 7. 2010</dt><dd>Na web jsem nahrál <ahref="./travels/Itinerar.doc"><s>upřesněný itinerář</s></a>.</dd>
<dt>7. 7. 2010</dt><dd>Pracovní dokumenty o Mt. Cook/Aoraki v sekci "Příprava výletů" jsem překlopil do formátu PDF.</dd>
<dt>6. 7. 2010</dt><dd>Začal jsem shromažďovat informace o letošním MS na Novém Zélandě. Postupně je budu dávat na tyto webové stránky. Zatím tam máte odkaz na pořadatelský web, zopár map z rogainingových závodů a také první podklady pro plánování výletů na Novém Zélandu i v Tasmánii.</dd>
